Březen 2018

Zmatek

29. března 2018 v 22:34 diary
Nervous. Ah. Nějak mi ta písnička připomíná jeho.
Nevím, jestli to co se odehrává v mé hlavě poslední týdny je zrovna to nejlepší pro mě a pro mou budoucnost. Zpočátku to bylo jen letmý a nějak to moje životní dění nezasahlo, ale pak jsem si všimla, že vlastně žárlím, když sedíš vedle tý holky a že nějak moc se soustředím na to, co se ti líbí.
A tak nějak to začalo. Líbilo se mi, když jsem byla středem pozornosti a ještě víc se mi líbilo, že celý ten čas na hromadný akci trávíš vedle mě. Líbilo se mi, jak vypadáš a ještě víc mě bralo, jak mi rozumíš. Možná i to, že jsi trochu jinej stejně jako já. Líbilo se mi, jak mě držíš pod krkem nebo zvedáš se slovy, že opravdu nejsem zase tak těžká. Líbilo se mi, jak se přiblížuješ k mým rtům, o to horší bylo tě odmítnou se slovy, že tohle udělat nemůžu.
A tohle celý co píšu je tak strašně weird, protože bych si tohle neměla ani myslet.
A tak, po těch pár víkendech, co jsme se potkali, jsem začala tajně doufat, že mi napíšeš. Nevím, jestli bylo správný si tohle přát. Vlastně vůbec netuším, jestli je tohle celý, co se děje, správný. Není. Mám ve svý hlavě zmatek. Ani nevím, jestli vůbec mám reálnou šanci (předpokladám, že spíš nemám).
Já jen .. Tohle je poprvé po strašně dlouhý době někdo, kdo mě takhle uchvátil, s kým si vydržím psát celý dny klidně do čtyř ráno a chci se ještě držet vzhůru a psát si dál. Mám strach, že se zakoukám a nebudu s tím moct nic dělat, protože nemůžu. A ty nemůžeš a možná ani nechceš, netuším. Lidi si občas ze zoufalství namlouvají různé věci. Co když jsi jen moje nahrážka toho, co mi chybí? Bože, mám ve svý hlavě zmatek, co mám dělat?

lze milovat vícekrát?

4. března 2018 v 23:41 diary
Řekla jsem si, že si pustím po dlouhé době pro mě jednu velice nostalgickou písničku.
Přehrává se The XX - Night Time (Synkro Remix)
A tak vypínám a ponořuji se do pro mě skoro zapomenutých vzpomínek. A jsou krásný. Ráda vzpomínám na svojí první velkou lásku. Všechno bylo ještě tak nový, dětinský, naivní. Možná to je to, co občas potřebujeme. Dávku naivity a pořádně růžový brýle. V tý době bylo všechno tak barevný. To co mohlo být špatně jsem přehlížela, to co bylo nádherný jsem upřednostnila absolutně před vším. A každej večer jsem čekala až napíše a každý to setkání bylo prostě plný lásky. A on mi přišel dokonalej, bez chyby. On byl to, co jsem hledala a byl udělaný pro mě na míru.
Vzpomínám, jak jsem spolu stáli u vlakovýho nádraží a objímali se a styděli se políbit. Bylo to tak něžný. Romantický. A mně ten víkend přišel tak krátký. Na těch 48 hodin jsem vydržela čekat klidně i dva měsíce a vůbec mi to nevadilo.
A teď mi hlava pluje k dalším vzpomínkám. Pro mě je prostě strašně zvláštní měnit ve svý hlavě partnery jak se mi zachce. Sedím s ním v autobuse. On mi spí na klíně a já jsem čerstvě šíleně zamilovaná. Bolí mě nohy, chci spát, ale pohled na toho ukrajince mě donutí ho nebudit. Tak se koukám dál a rozmýšlím, jaký budou další dny. Budou skvělý, jak jinak. A já se konečně dočkám.
A teď najednou jsem zas u toho druhýho. U toho, co mě donutil padnout na hubu a poprvé se poučit z lásky. Poprvý po asi víc jak půl roce jsem ho viděla. Políbili jsme se. A já už jedu autobusem, který jsem sotva stihla, domů. A jsem nejšťastnější na světě. Já ho zase mám, je zase můj, budeme zase spolu a budeme zase nejšťastnější. Škoda, že ještě dalších 5 let by jsme se museli vidět maximálně jedenkrát do měsíce. Osud vám prostě někdy nepřeje.
Jsem asi šťastná za to, že jednoho dne, 6 let zpátky, jsem potkala toho černo-šedo-hnědovlasého modrookého kluka. Jsem za to opravdu vděčná a jsem mu vděčná za to, že to se mnou nevzdává. Jsem šťastná za všechny ty společné zážitky. A miluju to, jak se všechno vyvinulo a já jsem s ním už rok a půl ve vztahu, který má občas dost silné trhliny a někdy opravdu do skřípe, ale mě alespoň částečně naplňuje život. Vím, že kdybys mě neměl rád, už dávno se mnou nejsi. A ty víš o mně to samé. Víš, že tvoje vlastnosti občas dost přitěžují a víš, že by s tebou nevydržela osoba, která by tě nemilovala. Miluji Tě, i když si občas ublížíme.
A ty, ty kterého jsem mohla vídat maximálně jedenkrát do měsíce a ani to nám nebylo dopřáno. Takhle občas funguje osud. Prostě to tak asi mělo být. Oba víme, že jsme si na tu dobu byli souzeni a předpokládám, že by jsme spolu ještě dlouho byli. Ještěže jsem tenkrát před těmi 6 lety potkala toho modrookýho ukrajince, jinak bych se z tebe nedostala. I přesto, milovala jsem tě.

A teď, je možné milovat více než jednu osobu za svůj život? Není to pouhá námluva? Hm?
(rodinu nepočítejme)