polibek (?)

13. července 2018 v 21:31 |  diary
A jelikož se mi líbí kýčovitý cute chvilky, kdy si člověk sedne na balkón k hezký obloze a jen tak přemýšlí, nějak jsem se rozhodla sem zase napsat. Tak tu jsem. Řekla bych s hlavou plnou otázek, ale po silný alergický reakci jsem ráda, že mi je dobře a nemusím nad ničím nijak moc přemýšlet. I přes to bych si chtěla chvíli zabývat otázkami posledních dnů. Možná. Možná jsem na to moc líná.
Furt přemýšlím nad tím jedním. No furt. Vlastně jo. Je zvláštní mu říkat, že si na něj vzpomenete parkrát za den, když na něj myslíte vlastně celý den. A pár dní zpět jsem ho viděla a bylo to cute. Bylo to tak strašně cute, že si to přehrávám v hlavě stále dokola a ptám se sama sebe, co to vlastně mělo znamenat.
Chytl mě, vzal za pas a silně k sobě přitiskl. Byla jsem přímo před jeho hlavou, vlastně jsem byla na jeho hlavě a vůbec netušila, co udělat. Rty byly kousek od sebe, ne-li u sebe a mně se v hlavě honilo tisíc otázek nebo možná vůbec nic. Myslela jsem, že každou chvíli omdlím. Halo? Tenhle moment jsem si představovala celý měsíce. Jen jsem prostě netušila, co udělat. Začala jsem panikařit, chce mě políbit nebo to je jen to klasický obejmutí? Ale vždyť ty rty jsou kousek od sebe, shit shit, on mě chce políbit. Doslova se ze mě začal lít pot, lol. Asi takhle probíhá romantický rozloučení no. A tak jsem rychle uhla hlavou a položila si ji na jeho rameno. Najednou jsem ucítila, jak mě políbil na tvář. Jestli jsem do tý chvíle netušila, co dělat, tak v ten moment už tuplem ne. Chtěla jsem skákat radostí, jen jsem netušila, jak to projevit. A tak jsem uhla úplně. Asi mě to vystrašilo, asi jsem nebyla připravěná.
A v autobuse mě zalilo štěstí. Díkbohu jsem z toho venku. Ale teď se mi naskytá otázka. Chtěl mě vlastně políbit nebo ne?
A teď tápám. Doufám, že chtěl, ale furt si nejsem jistá. Možná lituju toho, že jsem prostě nezůstala a uhla. Možná to bylo to nejchytřejší, co jsem mohla udělat. Možná příště zůstanu. Jestli nějaké příště bude.
 

Podvod

10. května 2018 v 22:00 |  diary
A tak poslední dny přemýšlím. Co je vlastně hranice? Kdy už se daná věc dá brát jako podvod? A je vlastně dotyk podvodem? Je to, že se doteknete (ačkoliv jste byli pod vlivem alkoholu) někoho jiného rtama, podvod? Jsem zmatená. Dřív jsem věděla jasně, co pro mě podvod je. Dřív jsem si byla jistá, že bych nic takového neudělala. A teď si ani nejsem jistá, co by se mělo a nemělo. Jsem zmatená. Blbnu. Cítím se ztraceně, netuším, co je za hranicí, co se prostě už nemá dělat. Možná proto, že už si nejsem jistá, co vlastně cítím. Možná nic. K tomu člověku, kterého bych svými činy pravděpodobně dost zranila. Horší je, že za nic z toho, co jsem poslední dobou udělala, se nicítím provinile. Možná proto, že mi na tom všem už nezáleží.
A tak si občas vemu svůj deník a listuju v něm. Čtu si zápisky z dob, kdy jsem ještě něco cítila. Když jsem se cítila šťastně za jakoukoliv drobnost, co pro mě (bylo to vlastně pro mě?) udělal. Když jsem se usmívala nad každou zprávou, co mi napsal a připadá mi smutný, jak rychle ty věci utekly. Smutnější je, že mi ani nechybí.
Vlastně nad zpráváma se usmívám dodnes, jen nad zprávama od někoho jiného. Mám pocit, že se začínám utápět v tom, že mu nemůžu vyjádřit ani půlku svých citů. Ačkoliv mi občas připadá, že on to musí vidět. Musí to vidět, musí to ze mě cítit. Musí tušit, že to, jak se k němu tulím nebo ho nechcu při loučení opustit je znak toho, že mi na něm záleží. Upřímně vůbec nezvládám toho člověka pustit. Nechci ho pustit, nechci ho nechat jít. A je mi tak strašně krásně, když mě chytí za ruku nebo mě prostě obejme. Každej strávenej moment s nim má pro mě mnohem větší cenu.
Ale pak mě napadne ta myšlenka. Nejistota. Cítí to samé, když mu ležím v náručí? A cítí to samé, když se s nim loučím? A občas ho chci tolik políbit. Občas když je kousek od mých rtů a já netuším, jak se zachovat. Netuším, co mě donutí svoji hlavu vždy otočit někam jinam. Snad strach? Ale pak se strachuji ještě víc. Strachuju se, protože jsem to neudělala a on neví, kolik citů se mi v hlavě honí a může udělat něco, co mi ublíží.
A tak jsem se nějak svěřila se svýma myšlenkama. Občas lituju toho, že vám nemůžu říct, co se přesně stalo. Možná byste mě odsoudili, ale chci vám jen říct, že jsem jen opravdu moc zmatená.
Dobrou noc

Zmatek

29. března 2018 v 22:34 |  diary
Nervous. Ah. Nějak mi ta písnička připomíná jeho.
Nevím, jestli to co se odehrává v mé hlavě poslední týdny je zrovna to nejlepší pro mě a pro mou budoucnost. Zpočátku to bylo jen letmý a nějak to moje životní dění nezasahlo, ale pak jsem si všimla, že vlastně žárlím, když sedíš vedle tý holky a že nějak moc se soustředím na to, co se ti líbí.
A tak nějak to začalo. Líbilo se mi, když jsem byla středem pozornosti a ještě víc se mi líbilo, že celý ten čas na hromadný akci trávíš vedle mě. Líbilo se mi, jak vypadáš a ještě víc mě bralo, jak mi rozumíš. Možná i to, že jsi trochu jinej stejně jako já. Líbilo se mi, jak mě držíš pod krkem nebo zvedáš se slovy, že opravdu nejsem zase tak těžká. Líbilo se mi, jak se přiblížuješ k mým rtům, o to horší bylo tě odmítnou se slovy, že tohle udělat nemůžu.
A tohle celý co píšu je tak strašně weird, protože bych si tohle neměla ani myslet.
A tak, po těch pár víkendech, co jsme se potkali, jsem začala tajně doufat, že mi napíšeš. Nevím, jestli bylo správný si tohle přát. Vlastně vůbec netuším, jestli je tohle celý, co se děje, správný. Není. Mám ve svý hlavě zmatek. Ani nevím, jestli vůbec mám reálnou šanci (předpokladám, že spíš nemám).
Já jen .. Tohle je poprvé po strašně dlouhý době někdo, kdo mě takhle uchvátil, s kým si vydržím psát celý dny klidně do čtyř ráno a chci se ještě držet vzhůru a psát si dál. Mám strach, že se zakoukám a nebudu s tím moct nic dělat, protože nemůžu. A ty nemůžeš a možná ani nechceš, netuším. Lidi si občas ze zoufalství namlouvají různé věci. Co když jsi jen moje nahrážka toho, co mi chybí? Bože, mám ve svý hlavě zmatek, co mám dělat?
 


lze milovat vícekrát?

4. března 2018 v 23:41 |  diary
Řekla jsem si, že si pustím po dlouhé době pro mě jednu velice nostalgickou písničku.
Přehrává se The XX - Night Time (Synkro Remix)
A tak vypínám a ponořuji se do pro mě skoro zapomenutých vzpomínek. A jsou krásný. Ráda vzpomínám na svojí první velkou lásku. Všechno bylo ještě tak nový, dětinský, naivní. Možná to je to, co občas potřebujeme. Dávku naivity a pořádně růžový brýle. V tý době bylo všechno tak barevný. To co mohlo být špatně jsem přehlížela, to co bylo nádherný jsem upřednostnila absolutně před vším. A každej večer jsem čekala až napíše a každý to setkání bylo prostě plný lásky. A on mi přišel dokonalej, bez chyby. On byl to, co jsem hledala a byl udělaný pro mě na míru.
Vzpomínám, jak jsem spolu stáli u vlakovýho nádraží a objímali se a styděli se políbit. Bylo to tak něžný. Romantický. A mně ten víkend přišel tak krátký. Na těch 48 hodin jsem vydržela čekat klidně i dva měsíce a vůbec mi to nevadilo.
A teď mi hlava pluje k dalším vzpomínkám. Pro mě je prostě strašně zvláštní měnit ve svý hlavě partnery jak se mi zachce. Sedím s ním v autobuse. On mi spí na klíně a já jsem čerstvě šíleně zamilovaná. Bolí mě nohy, chci spát, ale pohled na toho ukrajince mě donutí ho nebudit. Tak se koukám dál a rozmýšlím, jaký budou další dny. Budou skvělý, jak jinak. A já se konečně dočkám.
A teď najednou jsem zas u toho druhýho. U toho, co mě donutil padnout na hubu a poprvé se poučit z lásky. Poprvý po asi víc jak půl roce jsem ho viděla. Políbili jsme se. A já už jedu autobusem, který jsem sotva stihla, domů. A jsem nejšťastnější na světě. Já ho zase mám, je zase můj, budeme zase spolu a budeme zase nejšťastnější. Škoda, že ještě dalších 5 let by jsme se museli vidět maximálně jedenkrát do měsíce. Osud vám prostě někdy nepřeje.
Jsem asi šťastná za to, že jednoho dne, 6 let zpátky, jsem potkala toho černo-šedo-hnědovlasého modrookého kluka. Jsem za to opravdu vděčná a jsem mu vděčná za to, že to se mnou nevzdává. Jsem šťastná za všechny ty společné zážitky. A miluju to, jak se všechno vyvinulo a já jsem s ním už rok a půl ve vztahu, který má občas dost silné trhliny a někdy opravdu do skřípe, ale mě alespoň částečně naplňuje život. Vím, že kdybys mě neměl rád, už dávno se mnou nejsi. A ty víš o mně to samé. Víš, že tvoje vlastnosti občas dost přitěžují a víš, že by s tebou nevydržela osoba, která by tě nemilovala. Miluji Tě, i když si občas ublížíme.
A ty, ty kterého jsem mohla vídat maximálně jedenkrát do měsíce a ani to nám nebylo dopřáno. Takhle občas funguje osud. Prostě to tak asi mělo být. Oba víme, že jsme si na tu dobu byli souzeni a předpokládám, že by jsme spolu ještě dlouho byli. Ještěže jsem tenkrát před těmi 6 lety potkala toho modrookýho ukrajince, jinak bych se z tebe nedostala. I přesto, milovala jsem tě.

A teď, je možné milovat více než jednu osobu za svůj život? Není to pouhá námluva? Hm?
(rodinu nepočítejme)

guess what, I'm not a robot

28. ledna 2018 v 20:12 |  diary
Roztomilý svět. Udělal to samý jako každej. Vůbec mě to nepřekvapuje a ještě hůř, mám momenty, kdy mě to ani nesere.
Teda až na ty první momenty. Nejsem hloupej člověk a dost často poznám, na co ten druhej míří, ačkoliv dělám, že vůbec nevím o co jde. Už jen to že jsem ale sbalila a dojela za ním s tím, že to chcu slyšet z očí do očí je ode mě velmi statečná věc. To on třeba nedokázal. Jako můj ex, jsou si tak podobní.
Samozřejmě jsem celou dobu odbíhala od tématu, prostě jsem to nechtěla slyšet, ačkoliv jsem očekávala, že na to téma přijde řeč. Prvně jsem to všechno chtěla obejít hádkou, na kterou jsem neměla ani chuť, neměla jsem o ní absolutně zájem. Bylo to divný, to celý. On byl divnej, vynervovanej. Já se snažila působit nad věcí, jako kdyby mi vlastně o nic nešlo, i když jsem si připadala zvláštně, když se nedotkl ani moji ruky.
A pak na to nějak přišlo, hah, asi přeháním jen něco, co beru jako rozchod, i když mě furt ujišťoval, že to "prý" rozchod není. Že si potřebuje jen odpočinout. Aha pane chytrý, je to pěkné že si ode mě potřebujete odpočinout na pár týdnu. Už se cítím pro tenhle svět mnohem potřebnější. Děkuji.
První hodiny se skládaly z dost smíšených pocitů. Všem těm zklamaným pocitům jsem se snažila vyhnout vtípkama na tohle téma a řešení věcí, co nejsou s tím spojený. No a pak jsem si sedla do auta a nějak mi začalo všechno nabíhat. Tolik otázek v jeden moment, jak kdyby se mi do hlavy dostalo několik lidí najednou. Propukl pláč. Rada do života - určitě si do toho všeho ještě pusťte smutný písničky, co vás dostávají do nostalgické nálady s potřebou postrádat tu osobu, kvůli které zrovna pláčete. Pak jsem viděla už jediný výhodisko, když už jsem konečně dojela domů a mohla se v klidu podívat na sebe do zrcadla, mohla jsem začít plakat znovu. Můj vzhled byl opravdu v zuboženém stavu. V klidu jsem si lehla do postele s tím, že už budu klidná, že rozchody (ale on přeci říkal, že to není rozchod, že je to přeci jen pauza :) už zvládám v klidu, přece. Vždyť mi přeci není 15. Hahaha, zešňupala jsem se, bulela další hodinu a vypisovala všem všechno. Jen se necítit sama.
"Neviň z toho sebe, viň z toho tu situaci." Opravdu pane iq 140? Děkuji teda za utěchu. Určitě se cítím hned líp. Vždycky jsem to říkala, občas bys měl prostě jen držet hubu a bejt v ústraní. Já pak nemohla usnout další hodinku. Má dávka prášku na spaní se díky tobě opět zvýšila.
Musím vám říct, rána a noci jsou nejhorší. Ráno jsem bulela, že přece nemůžu vstávat s vědomím toho, že nemám vlastně teď pro koho žít (vždycky je tu rodina, nicméně tohle jsou myšlenky člověka, který je na někom závislý) a v noci, že by bylo vlastně nejhezčí usínat v jeho objetí. Stačily dvě hodiny, pár lajn šňupáku, několik cigaret a já se cítila zase být nad věcí. A to mi vydrželo vlastně celý den, protože haleluja, když se zabavíte, nemyslíte na to. Možná jsem od svých patnácti let opravdu postoupila.
No a tak jsem se rozhodla, že když už jsem vlastně spokojená a vůbec mi na něm nezáleží ( dovolte se mi zasmát - ha ha ha), šla jsem v sobotu s domněnkou toho, že se mohu opět seznamovat a navazovat nové známosti, pít mezi lidi. Večer skončil tím, že jsem se rozhodovala jestli mu napsat, jak moc mi chybí a usínala jsem s tím, že by stejně bylo nejhezčí mít ho vedle sebe.
A nějak jsem došla k názoru, že lituju každé špatné věci, co jsem o něm občas (velmi často) řekla, i když to mohla být pravda. Vždycky byl jinej, to se mi na něm líbilo, byl trochu něco jako já, občasnej odpad pro společnost. V tu noc se mi zdálo o něm hned několik snů, jeden který se pojil na nedávnou vzpomínku, kdy si dal na sebe uplý hadry na sport a světe div se, ačkoliv vypadal vtipně, jeho nohy v tom vypadaly kurva přitažlivě. Ten sen byl roztomilej, končil naším obejmutím (bože, já ho chci obejmout znovu, fakt moc).
Všechny ty problémy ve vztazích si tvoříme po většinu času samotní. Jsou to uměle vytvořené problémy, které nebýt nás nebyly.
Vím, že ten kluk se ke mně zachoval opět hnusně a vím, že to co udělal, není fér. Ale vážně o něj nechcu přijít, jen to chcu jiný.
Dodatek: Co si myslíte o tom, když vám dá někdo pauzu, ale den na to se vás ptá, jestli máte zájem, aby u vás přespal, ale pak dělá zase mrtvýho brouka? Protože já si o tom nemyslím nic dobrého.

Takže tak k mýmu současnýmu vztahu. Doufám, že to neskončí tím, že další článek budu psát jako single dívka. Radši bych sem už nepsala vůbec a byla neskonale šťastná.

boj s parazitem, moje představy

31. října 2017 v 20:25 |  diary
Chvílemi, když jsem smutná, vlezu si pod peřinu. Tma a nic, to mě naprosto uklidní. Miluju tmu. Nikdo mi nic nemůže udělat, nikdo mi tady neublíží. Někdy, když mám 'svoje noční cesty' do Brna, jen do tý tmy koukám. Koukám z okna a přemýšlím, jak krásný by bylo teď utíkat daleko pryč nebo jen tak lehce od toho všeho odjet. Snažila jsem se vždy odjet od všeho špatnýho z toho posranýho města. Z města, kde se toho tolik stalo. Kde mě všichni štvou a kde jsem prostě občas tak strašně sama. Kde jsem někdy úplně ztracená, ačkoliv tu žiju celej život. Kde se toho stalo vlastně tolik a přitom nic, protože z těch zážítků nic necítím. Utíkám od těch probrečenejch chvilek a od těch zbytečných domácích hádek. Co při těch cestách očekávám? Nevím. Představuji si, jak za tmy s ním chodím po městě a opíjíme se vínem. Jak si společně zapálíme a pro něho nic jinýho než já nebude existovat. Jak dojedeme naprosto zmámení alkoholem a láskou domů a i když budem trochu páchnout po cigaretách, vrhnem se po sobě a budem šťastní. Víte, tohle se ale nestalo nikdy. Snažila jsem se to tolikrát říct, že už jsem unavená z toho to neustále opakovat. Protože se nic nestane. Možná jen to, že mě dokáže zase zklamat naprosto odlišným způsobem než naposled. Vlastně, co to říkám. Bude to tím stejným. Nesplní mi to. Jak jinak. Protože vlastně, nejsem to já, kdo si zaslouží pozornost. Víte, ani se mu nedivím. Zač bych si jí zasloužila, že? A jen jednou se té představě přiblížil. Jednou mi dal ten pocit toho, že jsem milována a že k tomu je důvod. Bohužel, byl pod drogama, zas. Má mě vůbec rád, když je střízlivej? A to jsou ty paranoidní myšlenky. Jsou vůbec paranoidní? A teď vzpomínám. Vidím zas zážitky ve tmě. Ve tmě jen s pouličními lampami. A občas mívám v tý tmě strach. Mám chuť se schoulit do klubíčka a být neviditelná. Nebo chci jen obejmout. Chci, aby se v tý tmě objevil a políbil mě. Chci aby mě poslouchal, chci mu všechno říct a pak útéct, protože mám furt ten zkurvenej strach, ale taky chci, aby běžel on za mnou, ale ještě víc se bojím toho, že už ho nikdy neuvidím. Nechá mě utýct a nebude mě chtít hledat.
A občas v tý tmě koukám na hvězdy, na měsíc. Představuju si, jak letím, tam nahoru, jak kolem těch hvězd poletuju a nechávám se okouzlit tou krásou. A pak se zas vidím v tý tmě, při procházce s flaškou vína a cigaretou.
A kde je vlastně ten boj? Asi nikde, jsou to asi jen typický myšlenky nactileté dívky. Dívka, která se bojí, která má úžasný pocity z těhle naprosto (někdy) jednoduchých věcí. Možná ten boj s myšlenkama (?)
Dobrou noc

co???

27. září 2017 v 9:33 |  diary
tpc
sedím někdě v haji
mezi lidmi a nenapadá mě člověka, s kým bych šla chlastat
ale jakoby hh. víte jak mi je to všechno úplně u háje? vlastně v podstatě co bych potřebovala je víc volna nebo aspoň školu, která je od 12 odpoledne lol. nebo možná někoho kdo není idiot? lellel a poslední dobou mi třeba fakt šíleně hrabe. asi od tý doby, co jsem po škole usnula a měla jsem trip jak sviňa. vlastně si v podstatě ani nejsem jistá, jestli to byl sen. bylo to kurva děsivý a stává se mi to každej zasranej odpolední spánek. no a od tý doby jsem nějak paranoidní.
kdyby jste nevěděli, přisahám, že jsem si jistá, že láska je přechodná pičovina. lel. a kdyby jste nevěděli, tak ani zapiču nemám pocit, že bych byla vůbec v nějakým vztahu meh. asi jediný na co toho člověka občas potřebuju je pohlavní styk? xd to je normální potřeba ne? a jsem si jistá, že on mě taky na moc věcí nepotřebuje.
ani bych už nechtěla utýct daleko pryč. naučils mě bejt sama a teď naopak skoro nechci nic jinýho.
kkkkkkkkkkttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttteeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee
dpč
jsem se zas nachytala co? jak moc si myslím, že to mám v píči, tak moc jsem včerejší noc bulela no :d puberta? nebo cooo???? city třeba xdd piči tohle je tak random
a třeba zas čekám na to, až ho uvidím a já budu psát nějaký přihlouplý slohovky o tom jak ho miluju a píču.
hhhhhh
nechce někdo z internetového světa jít pít s normálně vypadající blondýnkou, která je po alkoholu přítulnější a otevřená všemu? taky hodně veselá a dokáže probrat celej svět hh. jsem úžasná :)
a ted píšu jen tak, protože se nudím
protože nemám komu říct kolik pokurvených myšlenek se mi v hlavě honí.
jo a on za to může
on
on
on
protože
on
ale mně to neva
já si dokážu poradit se vším
i s tím, že jsi naprostej kokot

zlomený srdíčko

22. srpna 2017 v 22:45 |  diary
A tak jsem si sem zas sedla. Se zlomeným srdičkem a možná i myslí. Víte, co je na tom všem nejhorší? Že já to čekala, já si to dokonce přála. Jenže se to celý zvrtlo a já nevím jak z toho utéct. Možná ve mně furt koluje trochu řekněme manipulátorství (?), nedá se tom ani tak říkat. Jen si uvědomuju, jaký ty seš člověk, co seš zač. Vždycky před vším utečeš a jediný, co po sobě necháš, jsou moje slzy. A kdybych mohla teď nějak všechno srhnout, absolutně netuším, jak se cítím. Vlastně mám pocit, že se necítím nijak. Hysterickej, nekontrolovatelnej pláč vystřídala absolutně neutrální nálada. Během pár hodin. Mám pocit, jak kdybys mi ho zas sebral. A šlapal po něm, skákal, s radostí ho lámal na kousky, ale vlastně tuším, že tobě je to absolutně jedno. Moje srdičko. Možná potřebuje ten kýč, možná potřebuje trochu něhy, však není to očekávané? Holka, která nedokáže samu sebe dostatečně milovat, tak potřebuju lásku doplnit někým jiným? Ale neboj, už to pomalu vzdávám. Vlastně možná nakonec budu ta poslušná a ztichnu hned po tom, co mi ho zas zlomíš. Upřímně, už o to nemám ani zájem se bránit. Chci jen utéct, daleko od tebe pryč a cítit se pro jednou milována.

zjistila jsem, že to nejseš ty, ale vlastně se nic nezměnilo

26. června 2017 v 22:37 |  diary
A tak si jdu poprvý po dlouhý době krátit dlouhou chvíli, ačkoliv za poslední už skoro rok (bože, je to vážně rok?) těhle chvil bylo už tolik, že jsem se naučila nějak se zabavit. Celý tohle všechno se nějak zvrtlo. To co jsem si myslela, že mě bude dělat šťastnou, změní mě a bude to jiný, lepší.. je vlastně nakonec ještě horší než dřív a světe div se, jestli si po první lásce budete říkat, že už víc zklamaný nebudete, tak si počkejte na tu druhou. Žijete v tom, jak už jste naučení, jak už víte, jak víte, že vám někdo může ubližit a že to pravděpodobně vážně nebude navždy, ale určitě jste si vybrali spravně! Však ještě aby jo, už jste přeci zkušení, ne?
hahahaha, musím vás zklamat. Mívala jsem nejlepšího kámoše, znali jsme se 5 let a byli jsme si opravdu hodně blízcí (asi mám uchylku na to, mít něco se svejma kámošema a začít si s nima nějaký ty vztahy). Myslela jsem, že ho znám, naprosto ve všem (dovolte mi se ještě jednou zasmát - hahaha). Poslední rok mě značně vyvedl z této představy. Já toho kluka neznala, vůbec. Ono když znáte někoho tak dlouho, tak si říkáte, že prostě víte, do čeho jdete, že víte jakej je a bude a po tom, co to na mě zkoušel kdykoliv to šlo, tak jsem si říkala, že tenhle kluk o mě bude bojovat každým momentem (dovolte mi se opět zasmát - HAHAHA). Možná je to tím, že on je prostě jinej. Možná jsem hysterická kráva, co jsem lehce na někom zavislá (teda lehce závislá na někom, o kom si myslí, že ho miluje, bohužel), ale copak nejsou takový nactiletý holky? Možná všechny ženy? A já se stávám za poslední dobu čim dál tim víc zavislejší na cigaretách a alkoholu. Za ten rok, co jsem s tím klukem strávila, co jsem sem napsala opravdu jen párkrát, se toho stalo tolik a vlastně tak málo. Všechnno je jiný a zároveň furt stejný a vlastně kdykoliv se řeklo, že se to změní, se vlastně něco změnilo, na jeden den, maximálně. A já nevím, já už nechci čekat na změnu.
A teď mi zrovna zavolal
A já ztratila myšlenku
Končím
Dobrou noc

Polibek

19. prosince 2016 v 16:44 |  diary
A pak ji políbil. Chytil za hlavu, prohnula se. Klepala se, cítila úzkost. Nechtěla pokračovat, ale chtěla to už změnit. Všechnu tu bolest, všechno, co se stalo. Všechen ten strach, který ji tak tížil a v hloubi duše doufala, že ten polibek konečně všechno změní.
Usnuli vedle sebe. Byla tak vystrašená, ale bylo to rychlý. Objímal ji a ona se cítila spokojeně, i když nechtěla. Nechtěla se zamilovat, nechtěla po něm pociťovat žádnou touhu a přitom pohled na něj ji vzrušoval. V hlavě ji vnitřně utěšovalo vědomí toho, že i ona vzrušuje jeho. Ráda ho provokovala a ještě raději odmítala.
Po tom všem se cítila provinile, šla ven si zapálit další cigaretu a přemýšlela, co se stalo. Nechtěla o tom s ním mluvit, s nikým. Chtěla být jen chvíli sama a vše pochopit. Ačkoliv věděla, že to nepochopí. Vlastně tomu ani nevěřila, netušila, jestli se to opravdu stalo.
Vrátila se zpět, stále spal. Pohled na něj byl okouzlující. Propadala tomu. Věděla, že už to nedokáže potlačit. Chtěla ho probudit a políbit, ale bála se.

Kapaly na ni poslední kapky horké vody. Vystoupila ze sprchy a při pohledu do zrcadla zjistila, že to opravdu sen nebyl. Upravila se a vrátila se za ním. Vzbudila ho a čekala na jeho reakci. Políbil ji a ona se pousmála. Nechtěla už o něj nikdy přijít, nechtěla přijít o tu nejhezčí chvíli za poslední roky. Milovala ten moment, ale děsila ji budoucnost. Děsilo ji vědomí toho, jak moc jí teď může ublížit, jak lehce je teď ovlivnitelná.

Kam dál